«Využíváme pouhých 10% mozkové kapacity“ – a další mýty

V řadě pramenů je toto tvrzení dokonce přisuzováno Albertu Einsteinovi. Ten však nikdy nic podobného nevyslovil. Kde se tedy tato nezdolná legenda vzala? Americký psycholog William James napsal roku 1890 článek věnovaný mozkové kapacitě a míře jejího využití. Konstatoval, že jí „využíváme jen malou část“. Tam je nejspíš třeba hledat počátek. Ostatní už dotvořila fantazie a honba za senzací. Knihy, časopisy, novinové články i internet se jen hemží opakováním tohoto nesmyslu.

Stojí na něm konec konců také film Luca Bessona – Lucy. Hrdinka svého mozku využije na sto procent – a je z toho povedený akční trhák!

Jak to tedy je? Neurologové dávno prokázali, že je to pustá lež a z odborného hlediska nonsens. Člověk využívá prakticky všechny části svého mozku, přičemž většina mozku je většinu času také aktivní. Pro téměř nepřetržitou a z hlediska jeho objemu téměř stoprocentní mozkovou aktivitu existuje celá řada důkazů. Podívejme se na některé, uváděné americkým neurologem Beyersteinem.

– Kdyby člověk nevyužíval drtivou část svého mozku, neměla by většina poranění hlavy, respektive mozku žádné následky. Víme však dobře, že tak to není a každé poškození se projeví prakticky okamžitě.

– Vyšetření za pomoci nejmodernějších technologií opakovaně potvrzují, že mozek nepřeruší svou aktivitu ani když člověk je nečinný – i když spí. V chodu je většina oblastí mozku.

– Je známo, že mozek je nesmírně energeticky náročný. Tvoří jen dvě procenta celkové tělesné váhy, přitom však spolyká dvacet procent celkové energie. Kdyby nebyl stoprocentně využíván, nechala by příroda mozek zakrnět. Mezi jeho spotřebou a výkonem by byl zákony evoluce popírající nepoměr.

– Moderní technologie umožňují přiblížit činnost jednotlivých oblastí mozku. Potvrdily, že i ve spánku se aktivují. Aktivitu mozku zastaví pouze fyzické poškození.

– Tomografická vyšetření a snímky magnetické rezonance dokládají, že neexistuje ani jedna naprosto nečinná oblast mozku. Totéž potvrdilo zkoumání pomocí mikroelektrod přímo v mozku.

– Každá tělesná buňka, která není využívána, degeneruje. Platí to i o buňkách mozku. Kdybychom tedy využívali jen oněch deset procent, zbylých devadesát by postupně… odešlo. Lidská hlava by výrazně ztratila na váze. A nejspíš i významu :).

U různých lidí převládá různá mozková hemisféra…

Mozkové hemisféry vypadají na první pohled stejné, nicméně se poněkud jedna od druhé odlišují. Existuje teorie levo-pravého mozku, jejímž autorem je nositel Nobelovy ceny (1981) Robert W. Sperry. Primárně se zabýval výzkumem epilepsie a v rámci tohoto výzkumu zjistil a popsal rozdílné funkce hemisfér. Zjistil přitom, že řeč je řízena jedinou – většinou levou – hemisférou. Někdy v době zveřejnění výsledků Sperryho výzkumů se nejspíš zrodila lidová představa o rozdělení rolí, které mozkové hemisféry zastávají. Ta levá je prý racionální, zatímco pravá má na starosti tvorbu, emoce, fantazii atd… A tak tu máme lidi „ovládané“ levou polokoulí, což jsou vědecké typy se sklony k analýze a lidi řízené pravou polokoulí, mezi nimi četné umělce z oblasti výtvarna či hudby. A tak dále a tak podobně.

Ve skutečnosti však, jak prokázal další výzkum, tomu tak vůbec není. Oblíbené a hojně citované tvrzení, že u matematiků dominuje ‚racionální‘ levá hemisféra, je blud. Aby byl člověk dobrý matematik, musejí jeho mozkové hemisféry mít přibližně stejný výkon a musejí úzce spolupracovat. Což se týká každé lidské činnosti. A tak i když levá hemisféra „odpovídá za řeč“, jde o formulování slov a jejich správné spojování. Intonaci a tempo jim však dodává pravá hemisféra. Bez jejich spolupráce by tedy lidé mluvili jako stroje a některé asijské jazyky by patrně nemohly existovat, protože u nich záleží na tónové výšce.

Poslech Mozarta zvyšuje inteligenci…

Tato pověra je skvělou ilustrací neuvěřitelné životnosti nesmyslu, jehož skutečný základ je na hony vzdálen tomu, co nesmysl tvrdí. V padesátých letech 20. století působil ve francouzském Nice specialista na ORL doktor Albert Tomatis. Zaměřil se na řešení hlasových problémů výkonných operních pěvců. Brzy zjistil, že jde spíš o problémy sluchové. Věnoval se jejich řešení na vědecké úrovni a vypracoval metodu „Tomatis“, která skutečně zabírala. A řešila nejen problémy se sluchem, ale také poruchy učení, například dyslexii, zabírala u depresí a pomáhala snad i u některých případů autismu. Tomatis ve své metodě využíval především hudbu Mozartovu a také gregoriánské chorály.

Je příznačné, že pro humbuk, který se kolem toho zrodil, byl využit pouze Mozart. Nejspíš je „poslouchatelnější“ a také je slovo Mozart kratší… to však jsou jen úsměvné spekulace. Faktem je, že se zrodil mýtus „Mozartova efektu“, který ovšem neexistuje a Tomatis taky nikdy nic v tomto smyslu netvrdil.

V 90. letech pak k doložení „Mozartova efektu“ kalifornský lékař Gordon Shaw nechal 36 studentů kalifornské vyplnit testy IQ poté, co deset minut poslouchali Mozartovu hudbu. Studenti podle Shawova tvrzení dosahovali v průměru o osm bodů lepších výsledků než členové kontrolní skupiny. Opakování pokusu ovšem ukázalo, že výsledky neměly s Mozartem vůbec nic společného.

Vzpomínky se v paměti ukládají jako věci do zásuvek…

Paměť není rigidní, není to obrovská almara s tisíci zásuvek a šuplíčků. Některé své vjemy podržíme v paměti jenom po kratičký časový úsek, pak mluvíme o paměti senzorické. Zpracovává především informace dodávané smysly – útržek melodie, obrázek krajiny, drsný dotek… v paměti je podržíme maximálně deset minut. Je-li k tomu důvod, může se taková informace uložit do paměti střednědobé – asi na 30-40 minut. Neurony nepřetržitě vyhodnocují postupující smyslové informace a porovnávají je s těmi, které už jsou k dispozici. Tak pracuje operativní paměť, sloužící především naší okamžité situaci a potřebám. Samozřejmě, že přitom spolupracuje i s pamětí dlouhodobou, to jest se zkušenostmi a vědomostmi. Při ukládání do paměti má hlavní roli spolupráce dvou částí mozku: hipokampu a amygdaly. Ukládání do paměti je proces, při němž neurony zpracovávají smyslové informace a hledají k nim odpovídající uloženou vzpomínku. Během každých několika sekund se tak paměť stále aktivuje a obnovuje, koriguje a aktualizuje. Proto je člověk schopen uchovávat navazující vzpomínky, proto má jeho osobní příběh svoji kontinuitu.

=========
Jednoduchý mechanismus osudu
Energie hnědých očí: fakta o lidech s hnědýma očima

Facebook AstroPlus.cz