Předtucha jako první stupeň vidění budoucnosti

Předtucha má v životě své místo. Často dokonce zachrání někoho, kdo byl dost moudrý, aby jí naslouchal. Nicméně však jsou předtuchy pouze atrofovaným dozvukem schopnosti vlastní lidem dávných, vysoce rozvinutých předpotopních civilizací. Ti dokázali navazovat kontakt s informačními poli a informace z nich získávat přímo.

A to i takové, které se týkaly pravděpodobné budoucnosti.

Předtucha je tedy slaboučkým odstínem schopností pradávných „vidoucích“. Její rozvíjení nám může podstatně ulehčit život.

Jak poznáme, máme-li dar předtuchy?

Jeanne van Bronkhorstová o tom píše ve své knize „Předtucha v každodenním životě“ (Premonitions in Daily Life, vydána 2013):

„Nečekaný, naléhavý, nejasný, rozporuplný pocit, který vzniká na fyzické úrovni — to je předtucha. Počátek předtuchy se vyznačuje spíš záplavou protichůdných pocitů než aby byl etapou jejího postupného rozvoje.

Některé z těchto protichůdných pocitů jsou natolik silné, že nás dokážou odvést od každodenních starostí a naplňují nám život po delší dobu. Ať se předtucha projeví v jakékoli formě, snadno ji poznáme.

Slyšíme varovný hlas, objeví se instinktivní pocit nebo dojde ke vzplanutí intuice, zkrátka prostě předem víme, co se stane. Nemusíme v tom všem rozpoznat předtuchu, ale určitě zaznamenáme okamžik, kdy to začalo – je neobyčejný a vzácný.

V každodenním životě nepotřebujeme k projevu předtuchy nic víc než obyčejný příliv dojmů. Abychom mohli mluvit o skutečné předtuše, je nezbytný počáteční pocit a budoucí událost potvrzující platnost předtuchy. K této události může dojít za několik minut, dní i let, ale právě ona je povinnou podmínkou k ověření pravosti předtuchy. Jestliže nemáme tyhle dvě věci, neexistuje skutečná předtucha.

Většina známých příhod, v nichž sehrála svou roli předtucha, měla významný počátek a určitá důležitá událost dokázala pravost předtuchy. Po varovném a hrůzou naplňujícím pocitu následovala neočekávaná tragédie, havárie nebo katastrofa. To vedlo k tomu, že si lidé začali myslet, že předtucha je vždycky varovným znamením v otázkách života a smrti.

Vědci se však domnívají něco jiného. Už dávno si všimli, že pocit předtuchy se většinou objevuje u nevýznamných věcí, nikoli v osudových životních okamžicích. Předtucha nevýznamných událostí nevyvolává takovou pozornost jako ty, které signalizují nějakou tragédii.

Nevýznamné předtuchy snadno potlačíme, možná i za pomoci racionálního myšlení, právě proto, že se netýkají života a smrti. Pokud je nástup předtuchy nevýznamný a událost, k níž poté dojde, nemá velkou důležitost, nemusíme předtuchu vůbec rozpoznat. Pamatujeme si pouze to, čeho si všimneme.

Nevýznamné předtuše nevěnujeme velkou pozornost a v důsledku pak nedokážeme najít spojení s budoucí událostí, pokud k ní skutečně došlo. A naopak: jestliže nějaká událost nevzbudila naši pozornost, ani nás nenapadne zamyslet se, zda ji nepředcházel nějaký náznak předtuchy“.

Jsme tedy schopni předtuchou vycítit jak nezávažné, tak i závažné události své budoucnosti. Avšak uvědomění této skutečnosti záleží na úrovni našeho vnímání a také na znameních, která nám k tomu poskytuje podvědomí.

Podobná znamení nám posílá také Vesmír, který s námi rozmlouvá právě tímto svérázným jazykem. V dávných společnostech lidé schopní rozeznat a porozumět těmto znamením požívali neochvějné autority a úcty. V časech inkvizice byl na ně ovšem pořádán doslova hon jako na osoby spolčené s ďáblem.

V ukázce z knihy Jeanne van Bronkhorstové je jedna zajímavá a zcela správná poznámka. Říká, že racionální myšlení nás někdy vede k potlačení předtuchy. To je zcela přesný postřeh. Možná i vám se v životě něco podobného přihodilo – intuice vám něco napovídala, ale racionální myšlení trvalo na něčem úplně opačném. Mě osobně se to přihodilo mnohokrát. A vždycky, když jsem svou důvěru dal racionálnímu myšlení a ne své intuici, měl jsem později důvod toho litovat.

Když jsem si to na základě množství opakovaných praktických zkušeností uvědomil, došel jsem k neochvějnému závěru a s jistotou tvrdím, že právě intuice ví o naší budoucnosti mnohem víc, než logický rozum se všemi jeho racionálními úvahami a výklady. A právě s intuicí je spojena předtucha budoucnosti.

Odsud snadno dojdeme ke zcela logickému závěru, že právě logický rozum v podobě vnitřního dialogu nám brání ve schopnosti předvídat budoucnost. Nikoli náhodou mnozí východní mystikové hovořili o stavu „vnitřního ticha“. Indiánský učitel Carlose Castanedy, Don Juan Matus ho učil metodě zastavení vnitřního dialogu.

S rozvojem intuice začíná rozvoj daru vidění, který se bude projevovat v podobě stále zřetelnějších předtuch a stále jasnějších obrazů budoucnosti. Rozvíjet nebo nerozvíjet v sobě tento dar je právem vlastní volby každého z nás.