Zlost ničí strach i stud, likviduje pocit viny a odstraňuje zábrany

Existuje jedna pozoruhodná emoce – zlost. Je to cit velmi důležitý a pro člověka přímo nezbytný, bohužel však v našem světě se mu dostalo nálepky špatné emoce. Dokonce té nejhorší emoce. Protože zlost provokuje agresivní chování. Je to jedna z emocí, která agresi živí a agrese je něčím, co už překračuje veškeré meze.

Jestliže se však nad věcí hlouběji zamyslíme a pokusíme se s ní navázat bližší vztah, můžeme pocítit obrovský náboj energie, který zlost obsahuje. Dalo by se říci, že je to jedna z emocí obsahující vůbec nejmohutnější objem energie. Proč je tedy tak často zatracována?

Problém zlosti nebo hněvu spočívá v tom, ža to je emoce zaměřená na narušení, likvidaci nějaké už vzniklé a třeba už ustálené situace. Jejím posláním je poskytnout energii ke zničení, zlomení, odpálení – a touto cestou dosažení změny. Je zřejmé, že to může být dost nebezpečné, zvláště pokud člověk žije mezi jedinci, kteří se mu podobají. Proto lidská kultura začala vytvářet způsoby zkrocení zlosti. Je například možné proměnit zlost v pocit ublíženosti a urážky – ten není tak ničivý a tolik nebezpečný. Nebo je možné zlost zamířit proti konkrétnímu člověku a transformovat ji v pocit viny. Jistě, pocity urážky nebo viny ničí člověk sám sebe, ale pro ostatní to je bezpečné. Lidé, kteří se na nikoho nehněvají, nebo přesněji řečeno – nedávají svoji zlost najevo, tedy svému okolí velmi vyhovují.

Jenomže podobné nakládání se svou vlastní zlostí či hněvem má jistý velmi závažný důsledek: je to krok ke zformování závislé osobnosti. Jestliže se nedokážete na někoho rozzlobit, anebo když už se rozzlobíte, usilovně zlost potlačujete a skrýváte, aby ji dotyčný nedej bože nezpozoroval nebo dokonce nepocítil, jste na onom člověku závislí. Zlost je ničivá, a jestliže hodnota spojení s nějakým člověkem („přitažlivá“ síla) převyšuje hodnotu vlastní svobody („odpudivá“ síla), nedokážeme se od tohoto člověka odpoutat. Lidé trpící neopětovanou, neurotickou závislou láskou, se prostě nedokáží sebrat a poslat tak říkajíc do háje své „milované“, kteří opakovaně odmítají jejich city. Je to pro ně něco nepředstavitelného – hrůza z možnosti ztráty spojení s objektem marné lásky je natolik silná, že je pro ně jednodušší zmítat se v pocitech vlastní nicotnosti a myslet na to, že objekt jejich citu je prostě nádherný, zatímco oni sami nestojí za nic – obracejí tedy zlost proti sobě. Nedovolí si doopravdy se rozhněvat a vykázat předmětu zbožňování místo mimo svůj život, protože tak by s ním ztratili kontakt, pro ně tolik drahý… Jednodušší je idealizovat si ho a držet se iluzí.

Zlobit se na někoho, na kom je člověk závislý, je tedy velmi problematické. Zlost je možné potlačovat jaksi obecně, ještě před tím, než si ji člověk uvědomí. Je však také možné si ji uvědomovat, ale nijak ji nevyjadřovat a v důsledku toho potlačovat sám sebe a zlostí se doslova otravovat. Nezřídka se setkávám se situací, kdy finančně závislé děti nebo manželé jsou vůči rodičům nebo partnerům přeplněni zlostí, kterou však nemohou přímo vyjádřit, protože nechtějí přijít o finanční podporu. Tady je důležitá ještě jedna okolnost. Je možné prostě se zlobit a nic nedělat – v tom případě dochází k fyzicky citelné intoxikaci zlostí. Je ovšem také možné pociťovat zlost a obrátit ji směrem k nějaké akci. Například se vrhnout na každou možnost překonání finanční závislosti. Alternativou je možnost zaujmout postavení oběti. Stav oběti je krajně agresivní a zlobný, avšak pasivní. Oběť zakouší spoustu zlosti, ale nezaměřuje ji do vlastního jednání. Pobízí k jednání jiné.

Zlost je počáteční etapou úniku ze závislosti jakéhokoli charakteru – závislosti milostné, finanční atp. Jestliže člověk svoji zlost jasně pociťuje, je to první krok. Rozzlobit se na „draze milovaný“ objekt je velmi důležité. „Jak bych se na něj mohla hněvat!“ vykřikuje romanticky založená dívka, vychovaná v ideálech nezištné a obětavé lásky, jakkoli je to láska neopětovaná a trvá už třetí rok. Takže dívčina tiše trpí a prohlásit „Sakra, jdi už k čertu, když na mě pořád jen kašleš“ nedokáže ani v úplně prázdném bytě. Protože to by bylo „špatné“.

Jenomže to vůbec není špatné. Zlost se dá orientovat směrem ke změně situace, což je její pozitivní aspekt. Ze zlosti dokáže člověk udělat mnoho věcí. Zlost ničí strach i stud, likviduje pocit viny a odstraňuje zábrany bránící nám v pohybu. Člověk uzavřený sám do sebe a prožívající sám sebe jako nicotného nebo nesprávného, to jest člověk, který pociťuje za sebe stud nebo vinu, se může pomocí zlosti rozvinout, může rozšířit vlastní omezující hranice. Zlost je však možné zaměřit také na změnu anebo zničení (anihilaci) nikoli situace, ale člověka, a v tom už tkví určité nebezpečí. „Mám už po krk situace panující v našem vztahu!“ – tady energie míří na situaci. Ale: „Zničilas mě, ty mrcho!“ je jasně orientováno na osobu: biji, drtím, ničím a ponižuji člověka… Problém tedy není ve zlosti jako takové, ale v tom, kam ji zaměřujeme a jak ji vyjadřujeme.

Obecně je nesporné, že poslat situaci nebo i některé lidi k šípku, a to beze snahy tyto lidi změnit, je velmi důležitá schopnost. Je to však nicméně pouze první krok. Já osobně nemám v oblibě stav pasivní zlosti. Milejší je mi cítit zlost a proměnit ji v jednání, v akci zaměřenou na změnu. Zlostní lidé se spokojují s pouhým prožíváním zlosti. Nepokoušejí se cokoli měnit, prostě to ničí.

Prostý pasivní výbuch zlosti, ať už v pláči na polštář nebo v úpění někde na louce, situaci netransformuje. A proto nepomáhá. Přináší pouze dočasnou úlevu, kdy člověk „vypustí páru“, nic víc. To je však zlost pasivní. Zlost oběti. Přesto však může pomoci zklidnit emoce a zapojit rozum. Aby člověk dokázal nahlédnout situaci střízlivě a konečně ji pochopil v její pravé podstatě.

=========
Životní energie. 10 cest, jimiž nám uniká síla.
Nikdy neusínejte, aniž byste po svém podvědomí něco chtěli

Facebook AstroPlus.cz