Jsi zde, abys vlastní tmu učinil světlem

Když člověk upírá zrak k vlastnímu stropu a modlí se k Bohu, aby mu dal více, jeho prosba je samozřejmě vyslyšena. Strop se stává podlahou. Řečeno prostě a jednoduše – jeho svět se převrací.

Je snad člověk připraven na takový „převrat“? Copak jsem prosil o tohle? – nechápou prosebníci. Bůh však mlčí a vyčkává, až člověk přivykne tomu, co dříve pokládal za nepřijatelné, ačkoli sám právě o to žádal.

Říkáte si možná, že si vymýšlím a že zobecňuji. Máte za to, že pokud se vám něčeho dostane, zaradujete se a přijmete to.

Dostává se nám každý den, ale přijmout nedokážeme, protože se bojíme. K tomu bychom museli mít opravdu velikou kuráž, neboť nepsané pravidlo naší existence na Zemi zní:

JSI ZDE, ABYS VLASTNÍ TMU UČINIL SVĚTLEM.

Pouze vlastní tma brání člověku nejenom přijmout, ale i jenom se podívat, čeho se mu dostává. Všechno kolem se skládá z naší vlastní tmy a má podobu boje o přežití, o svoje místo pod sluncem.

Jen málokdo k stáru začíná nejasně chápat, že tma je palivem pro světlo a že jeho přikládáním do ohně vlastního srdce můžeme sami sebe změnit ve slunce.

Stejně jako Vesmír vytváří množství hvězd z očím neviditelného prostoru, vytváří člověk své světlo pouze z vlastní tmy. O tom vypovídá každý film, každá kniha, veškeré zprávy všech sdělovacích prostředků.

Přesto však to, co máme přímo před očima, je těžko k vidění. Mnozí možná nechápou ani tato slova. Proto ještě jednou zopakuji: Nejprve prosíte o něco nezbytného – o peníze, o lásku, o zdraví, kariéru, tvorbu nebo štěstí.

Pak nastává utrpení. Nepřichází proto, že by se snad prosba nenaplnila. Přichází, protože tou prosbou se předchozí okolnosti, dosud existující podmínky, změnily v okolnosti nové. Okolnosti na svět přicházejí z nitra. Vaše tma se přeměňuje a říká:

– Vejdi do mě.

– Mám z tebe strach — odpovídáte jí.

– Tak proč jsi mě volal?

– Nevolal jsem tebe, ale štěstí.

– Štěstí je v jednotě všech tvých součástí. My jsme tvoje štěstí. Jsme ve tvé tmě, miluj nás.

– Jděte pryč! Tma přece nemůže být štěstí. Tomu nevěřím! Bůh je dobrý!

– Všechno je od Boha. I temné součásti tebe sama. Udělej z nich světlo.

– Jak?

– Uvědom si je!

– To je těžké! Docela obyčejně jsem chtěl více štěstí.

– Tak si ho vezmi!

– Proč se mi takhle vysmíváte? Prostě mi ho dejte a nenuťte mě přemýšlet nad něčím, čemu nerozumím.

– Dobře. Až budeš připravený, přijdeš znovu.

Tento rozhovor probíhá s každým. Mnohokrát. U většiny až do posledního dechu. Lidé nejsou připraveni vejít do světla vlastní tmy. Prostě nejsou.

Přesto však se mezi námi najdou odvážlivci. Ne snad, že by byli nějak zvláštní. Stali se odvážnými, protože už je unavovalo se bát. Jak se člověk může bát něčeho, co je on sám? Jak se může vyhýbat svému předurčení?

Předurčením je učinit tmu světlem. Strach láskou. Neklid klidem. Nudu podnětem. Slabost přijetím. A tupost pochopením. Strop se stane podlahou. Od ní se cestou nové tmy rozšíří dosud nepoznané vnitřní světlo.

Pokud jste opět ničemu neporozuměli, nedělejte si starosti. Zkrátka se vám chce ještě trochu trpět. Vždyť ve tmě je tím nejsladším sebelítost a zveličování vlastního utrpení.

Vychutnávejte si je a nedělejte si starosti – vaše tma nikam neuteče a počká, až se rozhodnete do ní ponořit a ocitnout se v záři světla. Tma vždycky čeká na světlo. I když třeba musí čekat po několik vašich ztělesnění.

Marek Ifraimov