Když sis zvolil cestu osvícení, do kterého vězení jsi ukryl svoji temnou stranu?

Viděl jsem jógíny snící o ženách, mnichy toužící po rodině, vegetariány dychtící po kousku masa. Myslíš snad, že jejich cesta je správnější, když se ozdobí nejrůznějšími nálepkami a své touhy zakopou hluboko do země? Hodlal jsi následovat jejich příklad? Jejich skryté touhy je ničí a rozkládají zevnitř – nepochopili totiž to hlavní – povýšili formu nad obsah.

Jestliže před něčím prcháš, nikam se nedostaneš. Chceš vystoupit na vrchol hory jen pro touhu spatřit ji shora, nikoli pro to, že tam dole je ti těžko. Pokud tě tíží kameny ve tvém vaku, potáhneš je i cestou vzhůru a věř, že ti nedovolí dostat se výš, pocítíš jejích tíži aniž bys dosáhl vrcholu a doslova jako okovy ti zabrání učinit jediný další krok. Sesuneš se nazpět a půjdeš ke dnu, protože své břímě vláčíš ve svém nitru.

Když jsi zavrhl opak toho, co nazýváš ctností, vytvořil jsi předpoklady pro svoji vnitřní občanskou válku. Jako dítě sis zakryl oči rukama a myslel sis, že ses schoval. A i když snad máš teď uvnitř zrovna klid, věř, že je to klid před bouří. Vše, co jsi tak marně ukrýval sám před sebou i před jinými, se dříve nebo později dostane na povrch.

Pouze přijetím všech stránek vlastní duše, pouze uvědoměním, že není jenom špatné ani jenom dobré, dosáhneš celistvosti.



Může dobrý člověk mluvit nebo smýšlet o jiných špatně? Do jakého rámce ses to vehnal? Jakou roli to hraješ a pro koho? Když se na sebe díváš do zrcadla očima davu, co vidíš? Nic. Nejsi. Pouhá slupka.

Ti dva lidé, kteří žijí ve tvém nitru… A vůbec všichni ti lidé žijící uvnitř tebe – jak se s nimi snášíš, když jeden se chce napít a druhý vstoupit do kláštera, třetí by rád tančil, a čtvrtý by si rád přestal klást všechny tyto otázky a začal by život znovu od začátku? Komu přiznáš právo hlasu – ne snad tomu, kdo si vyslouží souhlas a schválení davu?

Je uvnitř tebe tolik lidí, kolik je na nebi hvězd, a každý z nich chce něco říci, každý z nich se domnívá, že prožít tento život má právě a jen on. Přijmi je všechny, dej jim všem právo být, žít a existovat. Jestliže je přijmeš, dopřeješ jim možnost spojit se ke společné věci, a tehdy se možná něco pohne z mrtvého bodu a ty se sám o sobě něco dozvíš.

Když popíráš to špatné v sobě, zabíjíš i to dobré. Jedno bez druhého není možné. Pouze ty něčemu říkáš špatné a něco zas označuješ za dobré, avšak dokud to takto nepojmenuješ a neoznačíš, je to jeden celistvý celek pocházející z jediného zdroje. Jediného, chápeš?

Učit se začínáš teprve tehdy, když souhlasíš s tím, že nic neznáš. Milovat můžeš teprve když si přiznáš, že nenávidíš. Kdysi dávno si každý milující musel přiznat, že nenávidí všechny včetně sebe – a tímto přiznáním začíná láska – láska k sobě, láska k jedinci, láska ke všem lidem a všemu existujícímu. Až do tohoto přiznání je láska pouhým slovem, za kterým se ukrývá nenávist, sobectví a strach.

Přijmi svou dvojakost, všechny své světlé i tmavé stránky a pochopíš, kým ve skutečnosti jsi. Neboj se ticha, právě v něm můžeš zaslechnout veškerou pravdu o sobě. A já ti slibuji, že získáš sám sebe v sobě samém, v sobě samém se vším splyneš a díky tomu sám sebe rozšíříš.