Staré duše. Podle čeho je můžeme poznat.

Vesmír potřebuje Živé Duše…

Žijí mezi námi lidé, jejichž duše se v průběhu mnoha staletí na Zemi ztělesnila už nesčíslněkrát. Jak takového člověka poznáme mezi spoustou jiných? Jak ho rozpoznat v sobě samém? Jaké to je, vracet se znovu a znovu, pokaždé zvětšit a prohloubit svou životní praxi, a přece znovu a znovu začínat z čistého listu? Naše minulé životy a naše minulá zkušenost nám zůstávají skryty.Vesmír přes lidské vědomí a paměť milosrdně spouští oponu a zamezuje přístupu tam, kde je nespočetné množství prošlapaných cest i hořkých ztrát. Kdybychom si pamatovali všechno, museli bychom zešílet.

Něco snad ale přece jen musí zůstat? Jak můžeme vědět, jestli jsme už někdy v minulosti na Zemi nebyli? Kolika životy jsme žili? Existují různé způsoby, jak to zjistit — počínaje paměťovou retroskepcí a regresivní hypnózou a hlubokou hypnózou a prožitky při změněném stavu vědomí konče. Přes to všechno ale existuje cosi universálního, co může svědčit o dlouhé předchozí zkušenosti i bez užití všech vzpomínanýc postupů. Určité znaky, jistá znamení, která umějí vnímat a porozumět jim jenom staré duše. Ty, které na světě nejsou poprvé. Ani podruhé. Mají za sebou dlouhatánský řetězec minulých inkarnací.

Potřeba odloučenosti, izolování se od lidí, potěšení ze samoty.

Někdy jsou tito lidé označováni za introverty, za méně socializované jedince nebo dokonce sociopaty. Pravdou však je, že samota je pro ně přirozeným, běžným stavem. Mají potěšení z času, který stráví sami se sebou. Samota jim vyhovuje, je jim velmi příjemná a cítí se v ní pohodlně. Sami se sebou si bohatě vystačí a v podstatě nikoho nepotřebují. Nemají potřebu hodnocení či chvály někoho jiného, netouží po společenském ocenění svých zásluh. Vědí sami dobře kdo a co jsou.

Vědí to dávno a vědí všechno, protože nejsou na tomhle světě poprvé. Byli zde už dřív, žili mezi lidmi po celé věky. A v hloubi duše vědí, že život je v podstatě hra, jejíž scénář je známý, vývoj děje předvídatelný a finále očividné. Nejsou to ovšem žádní poustevníci. Neštítí se společnosti, jenom svůj čas s velkou potěchou a přínosem pro vlastní rozvoj tráví třeba na lavičce v parku, pozorováním hvězd, nasloucháním ptačímu zpěvu nebo někde v osamění četbou, poslechem hudby a velmi vzácně snad i ve společnosti dobrého přítele.


Potřeba neustálého rozvoje a učení, snaha růst, touha po nových znalostech.

Nespokojují se s dosaženým. Nebojí se něco měnit a měnit i sami sebe, lehce se rozloučí s tím, čeho už dosáhli, kvůli něčemu, co je ještě před nimi. Nebojí se ztrát. Vedou život umožňující růst, získávání nových zkušeností a rozvoj, život, který je možná v očích lidí vyznávajících klid, pohodlí a stabilitu, nerozumný.

Zvyšování úrovně vlastního rozvoje si cení natolik, že jsou ochotni snášet bolest, utrpení, odříkání, ztráty, projít vzlety i pády, jen aby se o sobě ještě více dozvěděli, aby se obohatili novými zkušenostmi a novým poznáním, aby v sobě odhalili nové prostory.

O bezpečnost na konci svého putování po Zemi usilují nejméně ze všeho.

Odmítají obecně přijímané i alternativní normy, názory a priority. Zastávají často nepopulární, zcela zvláštní, jenom svůj vlastní pohled na věc. Hromadné sdělovací prostředky pokládají za příliš předpojaté, prolhané a povrchní, plné cynismu a agrese. Až na opravdu velice vzácné výjimky podle nich nepřinášejí nic nového ani užitečného. Rozhlas nemilují, bez televize se klidně obejdou. Způsob života lidí okolo jim někdy připadá hloupý a absurdní, jindy nudný, znechucující nesmyslným plýtváním sil a času.

Schopnost hlubokého, dokonalého čtení a porozumění lidské podstatě.

Dovedou v lidech číst. Někdy už od dětských let, když ve velmi mladém věku projevují nečekaně zralou chápavost a moudrost. Stačí jim lidi po nějakou dobu pozorovat, krátce s nimi pobýt nebo pohovořit a hned znají jejich povahu, jejich život, radosti, starosti, obavy a problémy, jejich způsob života i jejich možnosti. Jsou jim zřejmé a srozumitelné příčiny jejich jednání v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Doslova jako by uvnitř měli jakýsi software umožňující okamžité stahování informací o lidech kolem, o jiných duších.

Je to tím, že v dlouhé historii svých předchozích vtělení byli ve styku s tisíci a tisíci lidí. Je jim známo jejich obecné chování, vyznají se v lidské psychice i archetypech jednotlivých osobností. Moderní lidé pro ně nepředstavují nic nového, nic takového, co by už neznali, s čím by se nesetkali už dříve, před stovkami a tisíci let.

Nejsou zaujatí, jsou všímaví a neomylní. Lidi vnímají intuitivně a prohlédnou jejich skutečné úmysly a touhy.

Nepotřebují si nijak prověřovat, jaký má k nim ten který člověk doopravdy vztah. Poznají to podle světla v očích, podle barvy hlasu, podle nepostřehnutelných změn a odchylek energetického pole během komunikace. To všechno absolvovali už mnohokrát dříve a nic není nového pod sluncem… žádná z lidských vášní, přání, pocitů, emocí. Jsou mnohem bystřejší, moudřejší a rozumějí životu mnohem víc než obyčejný průměrný jedinec. Právě to je činí velmi přitažlivými pro lidi kolem.

Obracejí se k nim o radu, nehledě na to, že mohou být třeba o 10, 15 i 25 let mladší než ten, kdo o radu žádá nebo prosí o pomoc či vysvětlení. Rozdíl věku nemá žádný faktický význam, vždyť tu nejsou zdaleka poprvé a jejich duše vidí, co si počít, jak přežít těžké doby. Znají život dobře a dokážou pomoci i jiným v jejich strastech a trápení. Vědí, jak důležité je být tolerantní, co pro člověka znamená moci důvěřovat poctivosti toho, kdo je vedle něj, jaký význam má sebeanalýza a vědomí sebe sama. Rychle a správně si osvojují životní lekce a vždycky dobře slyší, co jim život napovídá. Jsou obecně velmi učenliví. Na co jiní potřebují deset let, oni zvládnou za rok. Samozřejmě, vždyť všechno poznávali už dříve.

Často nezapadají do lidské společnosti.

Po celý život se cítí poněkud nemístně, počínaje dětskými partami, školním a studentským kolektivem, mezi kolegy v práci, v rodině, při různých zábavách či oslavách, společných podnicích, zkrátka všude.


Avšak neobyčejně dobře se cítí spolu navzájem. Zvláště jsou-li to dvě poloviny jedné duše.

Okolí je k nim obvykle dost nelítostné. Avšak žádné nepříjemnosti je nedokážou odloučit od sebe. Pokoušejí se chovat «správně», aby zapadli, aby si zvykli a byli víc jako ostatní, nicméně většinou jejich snaha nemá žádný výsledek. Je to stejné jako kdyby se lev snažil celý život věřit, že je ovcí a jako ovce se chovat. V hloubi duše si je jist, že je něco daleko víc, než předstírá. Zjišťuje, že i přes veškerou svou snahu převyšuje okolí opravdu v mnohém a život, který se pokouší vést, je přetvářkou, jakousi RPG hrou.

Doopravdy nevědí, jak zapadnout mezi ostatní ve svém okolí a být jako všichni. Určitě se o to pokoušeli i dřív, avšak cítili se nesví a neměli v tom úspěch. To je pro ně běžná věc, protože nevědí, co to je, být «normální», upřímně nechápou, jak stereotypně dokážou být lidé šťastni, jako přes kopírák.

Mají více zvláštností a vrtochů než jiní lidé a je pro ně daleko těžší najít někoho, s kým se shodnou a mohou přátelit. Někdy se jim zdá, jako by neprožívali svůj vlastní život, připadá jim, že lidé jednají krajně nerozumně a že věci tohoto světa opravdu nejsou uspořádány tím nejlepším způsobem… Vědí přitom, že život není nehybný, že je naplněn změnami a nelze všechny věci brát jako něco jednou provždy daného. Neztrácejí tedy víru ani vyrovnanost.

Pokud se ztotožníte alespoň s jednou z uvedených věcí, máte-li pocit, že jste starší, než odpovídá vašim skutečným létům, můžete si být jisti, že tady na Zemi nežijete poprvé.

Nevěřte nikomu, kdo vám říká, že byste se měli změnit, že byste měli více vycházet vstříc očekávání světa, který vás obklopuje. Vesmír nepotřebuje více uhlovodíkových kopií a naklonovaných jedinců. Potřebuje Živé Duše.

Jediným smyslem lidského života je věčné zdokonalování své vlastní nesmrtelné podstaty. Žádná jiná činnost nemá v podstatě smysl…

=========
Tajemství nalezení spřízněné duše
Jste naprosto v pořádku?

Related posts: