Smrt není koncem všeho, je to jenom pouhý bod přechodu do jiného stavu

Mnoho našich myšlenek, a tím spíše činů závisí na v podstatě jednoduché volbě – zda věříme nebo nevěříme v život po smrti. V prvním případě nám myslet na nesmrtelnost duše a konat pro ni dobré skutky ještě za svého života pomáhá náboženská víra a její postuláty, například křesťanské Desatero. Ve druhém případě často nihilismus vítězí nad morálními zábranami se všemi z toho plynoucími důsledky.

Jedna z hlavních lidských záhad – zda existuje nebo neexistuje posmrtný život je až dosud skryta pod sedmerou pečetí. Pro všechny, ne však pro Dolores Cannonovou (nar. 1931). Tato podivuhodná žena je nejenom ochotná podělit se s každým o své smýšlení o podstatě lidského ducha, ale dokáže také zcela vědecky vysvětlit, že smrt není tragédií ani koncem všeho, je to jenom pouhý bod přechodu do jiného stavu.

Dolores Cannonová má více než čtyřicetiletou praxi v regresivní hypnoterapii. Sama sebe nazývá psychologem-průzkumníkem. Tvrdí, že své pacienty uvádí do stavu, kdy vidí nejenom svou životní minulost, ale také svou vlastní smrt a řadu předchozích životů. Po seancích regresivní hypnoterapie lidé začínají chápat zdroje a příčiny různého svého chování a zvyklostí, spojených nejenom s archetypálním „kolektivním podvědomím“, ale také s osobní zkušeností, nahromaděnou v různých ztělesněních na různých kontinentech. Má se za to, že takovéto „putování vlastní minulostí“ pomáhá pacientům pochopit a zbavit se na první pohled zcela nepochopitelných fóbií.

«Můj názor na minulé životy je takový: víme, že jsme je žili, stejně jako víme, že jsme byli dětmi. Minulé životy bychom mohli nazvat „dětstvím duše“, říká Dolores Cannonová. Semináře, s nimiž Cannonová vystupuje po celém světě, jsou neobyčejné populární. Nejenom proto, že umožňují lidem proniknout do hlubin podvědomí. Dolores Cannová se věnuje dobrovolníkům a na přání je učí své unikátní technice hypnózy. Na seminářích se tak lidé vydávají na cestu časem do minulého života, kde se setkávají se svými průvodci či anděly a jsou dokonce schopni vidět i svůj budoucí život.

«Nejlepšími subjekty jsou ti, kdo jsou schopni somnabulního stavu“, domnívá se Cannonová. V něm se zcela ztotožňují s jinou osobností, prožívají její život a ztrácejí představu o přítomném čase. Pokud jim nepřikážete, nepamatují si po probuzení téměř nic. Zdá se jim, že prostě usnuli a jakékoli scény, které možná zůstaly v jejich podvědomí, se podobají mizejícím útržkům snění“.

Po každé ze seancí se dělá přestávka a účastníci semináře si zapisují, co viděli. Zapsané se pak kolektivně probírá a posuzuje. Poznámky pacientů, stejně jako vlastní pozorování Cannonová využívá při psaní svých knih. Právě touto cestou se jí podařilo navázat spojení s Nostradamem, jehož často děsivá vidění silně ovlivňují i současný život. Cannonová napsala trojdílné „Rozhovory s Nostradamem“ a vydala také vlastní výklad jeho čtyřverší, který je pokládán za nejpřesnější ze všech dosud vydaných.

V každé své knize autorka opakovaně naléhá na čtenáře: smrt není cestou do cizího, temného a hrozivého neznáma, ale návratem domů, kde na nás čekají známé obrazy a lidé. Měli bychom se proto zbavit hlavního strachu svého života – strachu ze smrti. Jestliže to dokážeme, můžeme se naplno těšit ze všech překvapivých a nádherných zážitků na tomto světě. A nejenom se jimi těšit, ale také pochopit to nejdůležitější: termín „umění žít“. Dá se uplatnit nejenom ke způsobu, jímž trávíme svůj čas na tomto světě, ale také v mnohem širším významu. Na tom, jak prožijeme svůj čas na Zemi, čím se duchovně obohatíme, co tu po sobě zanecháme, závisí konec konců další rozvoj naší osobnosti už na jiných úrovních. Využít pozemského života k tomu, abychom se přiblížili pravdě, vyššími světu, vyššímu rozumu, nebo dát před duchovní praxí přednost bezstarostnému životu a – řečeno „školním“ jazykem, ale v karmickém smyslu – zůstat sedět další rok a možná celá dlouhá léta…? Odpověď najde každý ve vlastní duši. Nebo v knihách Dolores Cannonové.