Jen přání mít peníze nestačí

Když jsem dělala svoje první krůčky na cestě sebezdokonalování, byly moje cíle prosté: zajímavá práce, velký příjem, zlepšení vztahů. A mé vzkazy do Vesmíru byly stejně prosté. Něco jako: „Milý Vesmíre, jsem moc vděčná, že mi pomáháš se rozvíjet a růst, a získávat tak větší příjmy.“ Zhruba tak. A pořád jsem přemýšlela nad tím, proč se má přání neplní.

Dneska už vidím,  že takové prosby mají v podstatě smysl asi takovéhle žádosti: „Milý Vesmíre, dej mi prosím tě víc peněz, všechno, co je k tomu třeba, udělám sama“. Jenomže děláme opravdu „všechno, co je k tomu třeba“, když taková přání posíláme do prostoru? Plníme skutečně svůj slib?

Vždyť i ta obyčejná, do nejmenších podrobností popsaná přání typu „Chci víc peněz“, „Chci vlastní dům“, „Chci auto, byt, vlastní podnik nebo nějakou prestižní práci“ přímo předpokládají, že všechno, co si přejeme, nám někdo přinese na podnose.

Pojďme se zamyslet, co podobné plány vlastně obnášejí.

Zamysleli jste se někdy nad tím, jaká že to přání posíláte do Vesmíru? A že budete muset něco dát výměnou za jejich splnění? Já jsem nad tím přemýšlela. A když to, co jsem tak objevila, proniklo hlouběji do mého vědomí, začala jsem si klást otázky trochu jinak.

Myšlenky jsou materiální povahy, to dnes ví každý. Ale že musíme nést zodpovědnost nejenom za svoje činy, ale také za myšlenky a dokonce i za svá přání, to si každý neuvědomuje. Všichni jsme natolik připoutáni k materiálním věcem, že peníze klademe na první místo. Kvůli nim dochází k hádkám. Kvůli nim cítíme hořkost, rozčilujeme se, propadáme depresím a sklíčenosti. Stavíme je v životě na první místo a přitom zapomínáme, jak krásný je život, který nám byl dán. Propadáme zcela a úplně honbě za penězi; jako by se nám změnily v jakousi na nás nezávislou osobnost. Kvůli ní zapomínáme na hodnotu života jako takového. Na to, že peníze nejsou než předmět vzájemné výměny energie v podnikatelské sféře.

Začali jsme stále víc a víc hltat, chceme ještě a ještě. Jsme na tisíc procent spotřebiteli. Spotřebiteli, ne Tvůrci!

Jak jsem postupně rozmotávala klubko svých úmyslů a přání, pochopila jsem, že jsem zodpovědná absolutně za všechna svá přání stejně, jako za slova, činy a myšlenky! A odesílám-li do Vesmíru nějakou žádost, musím být také připravena na to, že:

Budu muset přijmout ty změny, ke kterým dojde splněním mého přání. Jestliže si o něco říkám, musím jistě chápat, že do mého života přijde něco nového, dojde v něm k nějaké změně, což znamená, že také budu muset nechat odejít něco starého. Okolnosti, které se přežily, navyklé reakce, situace. Budu je muset v emocionálním smyslu propustit. Neprotivit se. Tím spíš pak na nich neviset, nechytat se jich jako stébla.

Nechce se ti opustit něco starého? Tak proč tedy žadoníš o něco nového? Ano, taková otázka se přímo vnucuje.

Je tedy ze všeho nejdřív potřeba se důkladně zamyslet, jsme-li připraveni v tomto smyslu propouštět a odejít ze své útulné a teplé komfortní zóny. Třeba pak hned najít novou komfortní zónu, nicméně – novou, nezvyklou.

Pokud ano, bude nám zelená svítit vždycky a Vesmír nám pomůže s realizací našeho cíle. Naše vnitřní harmonie nám při tom bude tím nejvěrnějším průvodcem.

Pokud ne, měli bychom se zamyslet, zda skutečně máme žádat o to, o co žádat chceme. Možná bychom se nejprve měli morálně připravit na změny.

Budu muset převzít zodpovědnost za vlastní život, aby výsledek byl skutečně ten, o který jsem žádala. Jestliže o něco konkrétního žádám, znamená to, že si uvědomuji, o co. Žádala jsem, takže si uvědomuji, že nikdo nebude vinen podobou, v níž se moje přání splní.  Jestliže jsem žádala o zvýšení příjmu, znamená to, že jsem připravena jít dál. Jsem připravena vzít na sebe zodpovědnost za svůj život a jednat tak, aby se můj příjem zvýšil.

Odpovědi se nám dostane vždycky. To je ověřeno. Otázkou je, zda ji vždycky přijmeme. Přichází v nejrůznější formě. Třeba v podobě nápadu, jehož realizací získáme potřebnou částku. Možná v podobě nabídky jiné práce, zaručující větší příjem. Práce možná nezvyklé, nutící nás zabývat se činností, na kterou jsme dosud nebyli zvyklí. Práce v úplně nové oblasti.

A znovu se tak vracíme k bodu jedna – jsme-li připraveni nechat něco odejít, opustit svou komfortní zónu, vzít na sebe zodpovědnost , jít odvážně vpřed, rozvíjet se a seznamovat se s novou činností. Samozřejmě, že variant vývoje událostí může být velké množství. A nemusejí být tak kardinální povahy. Přesto však se musíme rozhodnout. 

Když jsem došla k této odpovědi na výchozí otázku, položila jsem si otázku novou: co mohu udělat, abych dosáhla nové úrovně? Odpověď opět přichází poměrně rychle.

Musím více dávat, abych mohla více dostávat. Musím se stát Tvůrcem, nejen pouhým Spotřebitelem. A další otázka: Čeho jsem ochotna se vzdát a co mohu vytvářet, co mohu dělat?

Pokud je pro nás tato otázka nepohodlná, znamená to, že někde uvnitř máme strach dávat či ztrácet. A jistotu, že na světě je všeho jenom omezené množství, takže jestliže něco dám, nutně něco ztrácím. Pořádně tyhle pocity prozkoumejte a jděte po této stopě důsledně. Musela jsem na sobě pořádně zapracovat, než jsem se zbavila svých strachů a přesvědčení ohledně omezenosti zdrojů ve Vesmíru.

Jestliže nemáte s touto otázkou žádné problémy, pojďme dál. Postavme svůj mozek před úkol začít pracovat na hledání nejrůznějších nových nápadů z oblasti tvorby. Nedovolme si hledat inspiraci jinde.

Abychom dostávali, je nezbytné dávat – dělit se. O znalosti, o zkušenosti, o čas, svou pozornost, péči. Variant je opět velké množství. Člověk nikdy neví, z čeho bude muset něco vydat. Natolik nepředvídatelný a udivující je svět.

Můžete dát něco z oblíbené práce, v níž nacházíte sami sebe, jíž dáváte všechno: sebe, svou lásku, energii, znalosti i rozvoj. Něco z energie, která napájí vás i vaši činnost. To všechno předáváte dál. Tímto způsobem dáváte sami sebe Světu. A on vám v ještě větší míře vrací všechno potřebné k vašemu dalšímu rozvoji a dalšímu naplňování Světa.

Konečně mi někde uvnitř vyskočila otázka: a proč vlastně potřebuju peníze?

Prostě abych je měla? Tak to už jsem vyzkoušela. Nefunguje to. Jakmile se peníze objevily jakožto konečný cíl, okamžitě beze stopy mizely, jako by tály na slunci. Peníze získané za tímto účelem s sebou nepřinášejí žádnou hodnotu. A poctivě řečeno z nich člověk nemá žádné potěšení.  Vyzkoušela jsem si ty pocity, když jsem si vytýčila cíl víc vydělávat prostě proto, abych měla víc peněz. Jenomže to člověka nijak nenaplní. Mnohem příjemnější je dělat práci, kterou má rád, s vědomím, že to, co se jemu líbí, jiným lidem přinese užitek.

Takže než pošlete Vesmíru svou žádost ohledně většího přísunu peněz, položte sami sobě a zamyslete se nad těmito otázkami:

1. Jsem připraven/a se vědomě změnit a přejít na jinou úroveň? A těšit se z toho, že měním svůj život?
2. Jsem připraven/a projít si svými strachy a zbavit se jich?
3. Jsem připraven/a zbavit se připoutanosti k penězům a myslet spíš na to, jaký užitek mohu světu přinést s většími zdroji pro svůj další rozvoj a s ním pak být ještě větší přínosem? Všimli jste si toho uzavřeného kruhu v případě, že vše jde harmonicky?
4. Jsem připraven/a přijmout zodpovědnost za svůj život, jít směle vpřed bez ohlížení a nevinit nikoho ze svých „neúspěchů“?
5. Jsem připraven/a změnit své vědomí, aby se nezaměřovalo na věčné hledání možností, „kde sehnat nějaké peníze“, ale na kladení otázky: co mohu ještě udělat?

A to hlavní: Jsem připraven/a skutečně jednat, abych se dostal/a na novou životní úroveň v každém smyslu toho slova?