Rozmluva s andělem.
– Proč jsem potkal tohohle člověka? Proč jsem vůbec potkal všechny ty lidi??
– Posílali jsme je za tebou, abys jim pomohl. Jenomže tys je míjel. Museli jsme posílat další.
– Ale, Anděli, jak bych jim mohl pomoci? Byl jsem jen malým nepatrným človíčkem se skromným vnitřním světem, který nikoho nezajímal a sám sebe pokládal za nicotnost.
– Právě proto jsme k tobě ty lidi posílali, abys jim pomáhal, a cvičil se tak v umění být kouzelníkem , aby se tvůj svět pomaličku rozrostl až k horizontu samotného Stvořitele.
– A co by se stalo, kdybych se byl dovtípil a pomohl jim?
– Bylo by ti lehčeji.
– Jak to mě – snad jim?
– Lehkost přichází pouze ve chvílích tvoření. Když dáváš. A když bereš, přichází tíže. Lidé by měli hledat každou možnost, jak dávat. Na Zemi je jim těžko. Stále tam musejí něco dostávat a všichni jsou tím zatíženi. Protože lidé jeden se druhým setkávají, aby si něco dali. A pak se zas musejí loučit. I to je forma dávání. Někomu jsi něco dal, od jiného jsi něco dostal – tak se udržovala tvá rovnováha.
– Takže můj rozchod s tou, co jsem měl rád, byl nevyhnutelný? Tolik jsem jí toho chtěl dát! A když jsem to udělal, ochladla a odešla.
– Odešla s částí tvé tíže. A tys ji zbavil části té její. Kdybyste spolu zůstali, jen byste vzájemně ztěžovali svou cestu.
– A kam jsme šli?
– Z tohoto života do jiného.
– Proč?
– Abyste tvořili. Tvoření nezná konec.
Mark Ifraimov
Otázky, které si klademe
Zákon očekávání aneb Jak důležité je čekat dobrý výsledek