Proč se většina lidí necítí svobodná

Mnoho lidí mluví o tom, jak rádi by byli svobodní. Když jim však řeknete, že svobodní jsou, jenomže jejich rozum a spousta v něm uložených obrazů jim brání tu svobodu pocítit, tváří se, jako by vás nechápali nebo jako když neslyší. Vůbec nepotřebují svobodu. Chtějí, aby je někdo potřeboval. To ale znamená, že chtějí stále být otroky! A jejich řeči o svobodě jsou jen prázdné tlachy.

Svoboda je taková zvláštní věc, člověk nechápe k čemu a jak se dá využít. A dá se vůbec nějak využít? Podobné otázky se rodí z toho, že lidé si navykli všechno k něčemu nebo pro něco využívat. Lidský rozum je stvořen k tomu, aby zajišťoval život těla. A zvládá to skvěle. Vše, s čím se na své cestě setká, využívá k řešení tohoto úkolu.

Právě prázdnota a absence touhy nebo přání je to, co mnohé lidi leká. Jejich svoboda, o které stále mluví, není žádnou svobodou. Je to pouze přání netrpět, dobře žít. A „dobře“ znamená mít toto, tamto a ještě tohle. Se svobodou v jejím pravém významu to nemá nic společného. Je to neprostá závislost na přáních, na chtění a na představách na jejich základě zbudovaných. Čím více lidé chtějí, tím nesvobodnější jsou, tím více se stávají součástí vlastních představ. S dosažením každého dalšího velkého cíle budou znovu a znovu pociťovat prázdnotu a znovu a znovu budou před ní utíkat stejnou cestou…

Proč vlastně ta prázdnota lidi tak strašně děsí? Proč, když dosáhnou nějakého dalšího velkého cíle se bojí prázdnoty, která se v nich v důsledku toho rodí? Rozdíl mezi prázdnotou obyčejného člověka a prázdnotou člověka svobodného existuje i neexistuje. Rozdíl totiž nespočívá v prázdnotě samé, ale v jejím vnímání.

Obyčejný člověk vnímá vnitřní prázdnotu jako něco špatného, záporného. Zdá se mu, že je to něco, co nemá být. V jeho nitru se ustavičně něco děje: probíhají nějaké myšlenky, hlásí se nějaká přání, představy, znějí jakési písně, posuzují se kdovíjaké záležitosti, rozléhá se převyprávění starých příběhů atd. atd. Silně tomu ruchu přivykl a vnitřní prázdnota a spolu s ní nastalé ticho mu připadají nenormální. Snaží se jim jakkoli vyhnout, schovat se před tou prázdnotou, před tím tichem. Je však naopak třeba všemožně o ně usilovat. Pouze se zrozením onoho absolutního ticha a klidu přicházejí pocity nekonečného štěstí a blaženosti.