Iluze času

Během celého života každého z nás doprovázejí různé těžkosti a problémy. Jsou však tyto obtíže vždycky skutečné? Často se člověk stává zajatcem svých vlastních úvah a dohadů, které nemají se skutečností nic společného. Jedním z hlavních důvodů takového stavu věcí je, že se ustavičně zanášíme myšlenkami na minulost nebo budoucnost. Větší část dne se necháváme vtahovat do proudu myšlenek, fantazií a vzpomínek, přičem přicházíme o spoustu nových dojmů z toho, co se děje v právě přítomné chvíli. Vzácné sluneční paprsky, stromy pokryté sněhem, zpěv ptáků – to všechno míjí naši přeplněnou mysl.

Kdybychom dokázali alespoň jeden jediný den své myšlenky sledovat, snadno bychom se přesvědčili, že jejich podstatná část nám nepřináší žádný užitek a naopak se stává příčinou podráždění, nepozornosti a ztráty energie. Ať to zní jakkoli podivně, nejlepším řešením mnoha problémů je docela obyčejné a jednoduché bytí v čase, které bychom mohli označit jako okamžik «teď». Stačí jen začít pozorovat vlastní myšlenky: snažit se postřehnout, kdy se objeví, nijak je nerozvíjet a pozornost soustředit na to, co se děje kolem: pozorovat například zblízka různé předměty kolem sebe, naslouchat různým zvukům a snažit se uhodnout jejich původ, nebo vnímat pocity vlastního těla.

Iluze času proniká hluboko do lidského vědomí. Ustavičně odhadujeme a prognózujeme budoucnost, vznášíme se v barvitých snech, cosi očekáváme nebo znovu a znovu prožíváme události dávno uplynulé a křivdy dávno vyhaslé. Ve skutečnosti však žádná budoucnost ani minulost nejsou. Budoucnost nikdy neexistovala, vždyť všechny myšlenky o ní nám probíhají hlavou v přítomnosti. Minulost ztratila v psychologickém slova smyslu svůj význam ihned poté, co se objevila. Doopravdy důležitý je pouze okamžik «teď» – vždyť právě pouze v něm probíhá lidský život.

Máme tedy všehovšudy dvě možnosti:

  1. Prožít iluzorní život ve svých myšlenkách a představách;
  2. Snažit se být plně přítomni v okamžiku «teď».

Drtivá většina lidí si zvolí první možnost existence, ne snad z vlastní vůle, ale z neznalosti, ze zvyku nebo na základě stereotypu chování, který se vyvinul u lidí v jejich nejbližším okolí.

Naučit se žít či naučit se skutečně být v přítomnosti můžeme, když budeme pozorně sledovat své myšlenky a rodící se fantazie. Žádoucí je vytvořit si návyk vysledovat a v zárodku zastavit vnitřní dialog, umět ho nahradit nahlížením a nasloucháním realitě.

Když je člověk doopravdy naplno přítomen v přítomné chvíli, všechno kolem se mění. Barvy dříve šedivého a nevýrazného prostoru náhle vystoupí a rozkvetou nevídanými odstíny, všechno kolem nabývá nevídané výraznosti a objemu. Stačí se jen zadívat, jak starý asfalt ohromuje náš zrak miliardami nikdy neviděných detailů. Každý strom upoutává náš pohled filigránským vzorem své kůry. Každý předmět, každá maličkost kolem nás nabývá jakéhosi pohádkového kouzla. Člověk se dívá na svět kolem sebe jako by ho viděl poprvé a konečně si uvědomuje vznešenou tvář každodennosti. Nejsou žádné cíle, kterých je třeba dosáhnout. Neexistují žádné problémy, které se zrodily bůhví z čeho. Všechno mu připadá dokonalé, všeho už bylo dosaženo. Zbývá jen být ve věčně plynoucím «teď».

========
Rosenthalův efekt: sebenaplňující předpověď
Na kterou stranu máme mít ve spaní položenou hlavu

Facebook AstroPlus.cz