Dá se s andělem smrti domluvit?

– Kdo jsi?
– Anděl.
– Jak jsi se sem dostal?
– Ne jak, ale proč. Jsem Anděl smrti. Přišel jsem pro tebe.
– Cože, už? Tak brzo? Proč???
– Hloupá otázka. Prostě přišel tvůj čas a dost.
– Ale já nechci!!! Chtěl jsem toho ještě tolik udělat!
– Co třeba? – zeptal se Anděl a posadil se na židli.
– Od nového roku mě povýšili! Chtěl jsem kupovat byt, nové auto. Plánoval jsem cestu do Indie! Mám ještě tolik plánů!!!

– To je hloupost. Všechny ty tvé materiální sny něco platí jenom v materiálním světě. Až tvá duše opustí tělo, úplně na ně zapomeneš. Navždycky.
– Ale já nechci umřít tak brzo!!! Nemohl bys přijít později? Možná by se dalo nějak domluvit s tím nahoře, v nebi…? Přestanu kouřit! Přísahám!
– Nepokoušej se se mnou smlouvat, Člověče!, přísně se podíval Anděl.
– Prosím ne!!!!!! Mám strach! Já nechci!
– Nikdo z vás nikdy nechce a vždycky se bojíte. Copak nechápeš, že ať dřív nebo později, stejně na to dojde? I kdybych přišel až za sto let, stejně nikdy nebudeš připraven!
– Ale co se mnou bude? Vždyť… já jsem hřešil!
– Myslíš snad, že se mě to týká? To bylo tvé právo. Svoboda rozhodování. Na to jsi měl myslet dřív!
– Chtěl jsem… Ale vždyť jsem nemohl vědět, že umřu tak brzo!
– Chachacha! Vy lidi jste přece jenom zábavní! – Anděl si sundal plášť a roztáhl křídla.
– Tak jdem!



– Ne! Nikam nejdu! Já… nestihl jsem ani založit rodinu! Nemám ani děti!!!
– Správně! Protože sis ani nenašel svou druhou polovici!
– Nestihl jsem to!
– Ani jsi to nezkouše! – řekl s opovržením Anděl.
– Bůh mi nikoho neposlal.
– Nežádal jsi ho o to! -blýskl Anděl očima.
– Copak o to musím žádat? To jsem nevěděl!
– Nehraj mi tu komedii! Předevčírem jsi uměl Boha žádat, aby zastavil čas, abys stihnul poradu! Copak je nějaká porada důležitější, než tvůj osud?
– Máš pravdu, jsem hlupák! Ale mohl bych se přece ještě napravit! Nemůžu přece umřít jen tak, ani jsem se nestihl oženit a mít děti!

– Ale, ale, nějak jsi změnil priority! Nejdřív jsi mluvil o autu a Indii a teď o rodině a dětech, ušklíbl se Anděl.
– Ale souhlasíš, ne, že to je to hlavní?
– Souhlasím. A co když nenajdeš tu svou druhou půlku? Co potom?
– Najdu ji. Určitě! Budu hledat!
– Dost o tom pochybuju. Nevidíš si dál, než na špičku nosu! Celý tvůj život uteče  v marném hledání. Budeš putovat od jedné ženské ke druhé a hledat svou polovici tam, kde ani být nemůže! Nakonec tě to znechutí, dáš se na pití, kamarádi se od tebe odvrátí, onemocníš a budeš proklínat den, kdy ses narodil.

–  Ale co mám tedy dělat?

– Když člověk někde zabloudí, vrací se zpátky na místo, ze kterého vyšel špatným směrem, aby našel tu správnou cestu — řekl Anděl s pohledem upřeným na sněhové vločky tančící za oknem.
– Jasně, to je ono! To udělám! Už jsem to pochopil!!!
– Neříkej?
– Vrátím se tam, kde jsem byl šťastný! Víš, já jsem byl kdysi hrozně zamilovaný… ještě na škole. Jmenovala se Kristýna. Měla krásné tmavé vlasy a oči. Běhala za ní spousta kolegů. A ona si vybrala mě! Říkala, že se do mě zamilovala na první pohled. Chodili jsme spolu po přednáškách do parku, kavárny, do knihovny… Celé hodiny jsme se líbali a nikoho jiného na světě jsme nepotřebovali! A když jsem si zlomil ruku, starala se o mě. Bylo to tak krásné! Když jsem měl nějaké starosti, věděl jsem, že na ni se můžu vždycky spolehnout – i kdybych jí docela obyčejně všechno jen vypověděl, hned se mi ulevilo!

Jenže potom se mezi námi něco pokazilo. Nebo jsem prostě neměl dost síly vzít ji za ruku, abychom se společně postavili všem a všemu. Místo toho jsme se rozešli. Tak hloupě, tak dětsky jsme se rozešli! Přitom si pořád pamatuju, jak jsem sliboval, že ji budu vždycky mít rád. A co je nejsmutnější – mám ji pořád rád! Dřív jsme si aspoň telefonovali, ale skončilo i to. Já mám svůj život a ona tam svůj. Jak se asi dneska má? Nejspíš se už dávno vdala, našla si někoho, a ten ji nejspíš nosí na rukou, protože ona si to zaslouží. A je tak krásná! Rád bych jí zavolal. Prostě jen říct ahoj, zeptat se, jak se má, popřát k novému roku! Smím jí teď zavolat, dovolíš mi to?

V pokoji však už nikdo nebyl…

Poučení

Nemáme žádné … Jen jsme chtěli připomenout, že život je příliš krátký, aby ho člověk celý věnoval práci.
Neměli bychom si ho nechat proklouznout mezi prsty, ať je jakkoli křehký. Měli bychom se věnovat především těm, kdo nás mají rádi, svým nejbližším. Je-li nám souzeno zítra odejít, naše firma si velice rychle najde za nás náhradu. Jen pro rodinu, pro nejbližší přátele to bude opravdová ztráta. Jen oni si nás budou pamatovat celý svůj život. Mysleme na to – vždyť práci i tak věnujeme mnohem více času, než rodině!!!