Neznám nikoho, kdo by neutíkal sám před sebou. Nikdo takový prostě není. Sama lidská podstata, podstata osobnosti i podstata mysli tkví v útěku. Před čím se utíká není ani tak důležité, utíkat se dá před vším možným, ale podstatou útěku bude vždycky útěk před sebou samým. Kterýkoli jev, událost, myšlenka, idea, obraz, život jako celek může být pobídkou k útěku nebo uhýbání. Útěk začíná maličkostí – pocitem že „to není ono“, že „se mi to nelíbí“ nebo že „tak to nemá být“, zkrátka a dobře, začíná vždycky nesouhlasem.
Jen ti nejodvážnější najdou odvahu přiznat se k lakomství, přiznat se k útěku a zbabělosti, k vlastní lačnosti, k tomu, že mají daleko k duchovnu, daleko k dokonalosti, že mají velmi daleko i ke svým vlastním ideálům. Takové přiznání člověka přivádí ke zklamání ze sebe sama. Podobné rozčarování však určitě potkává každého. A ne jen jednou.
K setkání s něčím takovým nemá sílu každý. Budí to moc velký strach. Přiznat vlastní porážku. Vidět, jak se bortí všechny naše ideály a spolu s nimi i obraz sebe sama.
Avšak až do tohoto setkání nemůže být ani řeči o nějaké duchovnosti, ani řeči o meditaci, lásce nebo přijetí, ani pomyšlení na vděčnost, péči nebo radost. Až do tohoto setkání je veškeré naše vnímání podmíněné, dvojaké a zcela prosáklé strachem a pýchou. Všechno naše cítění a veškerá zkušenost jsou jenom k ničemu se nehodícím balastem, je to haraburdí, které dříve nebo později stejně budeme muset vyhodit. Pokud snad na tomhle svém harampádí lpíte, bude vás to bolet. Čím víc na něm lpíte, tím bolavější to bude. A nemějte péči, snažit se nijak nemusíte, život jako obvykle zařídí všechno sám. Už to dokonce zařizuje, stačí být pozorný – zrovna v tuhle chvíli… Čím víc pýchy, čím víc jste si jisti svou pravdou, čím vybroušenější je váš obraz sebe sama, čím neotřesitelnější vnímání okolí a pevnější je vaše lpění na vlastním názoru – a automaticky i na názorech jiných, tím víc vás to bude bolet.
A možná, že vás nic bolet ani nebude, že taková odvaha vůbec není pro vás. Cítíte se pohodlně a dobře v tom malém bezpečném světě, který jste si zbudovali. Ve vašem hrádku z písku je teplo a klid. A není sporu, že se tak dá prožít celý život, dokonce ne jen jeden, určitě ne jen jeden, když už jste jednou tady. Pěkně v klídečku, tichoučku, v ochablém bezpečí, žádný neklid, žádné obavy ani bolest.
Jen něco ve vašem nitru bude na pochybách. Určitě budete pochybovat a klást si otázky: žiju tak, jak bych měl? Jak bych chtěl? Určitě mám pravdu? Jsou věci takové, jak si myslím, že jsou? Co bude po smrti? Jaký to má všechno smysl? Mohl bych žít jinak? Mohl bych snad žít snáz? Může se člověk stále jen radovat a být v pohodě? Spousty a spousty pochybovačných otázek, ve kterých nebudete mít jasno, u kterých budete postrádat vlastní, pouze vyčtenými názory nepodložený soud. VŠECHNO si musíte zodpovědět a ujasnit SAMI, když ne v tomhle, tak v nějakém příštím životě, bez ohledu na to že žádný další nebude.
Máte jen dvě možnosti:
Buď utéct do známého a bezpečného zákopu, nebo se vzdát něčemu neznámému a dovolit, aby vás to bez váhání úplně celého pohltilo.
První možnost vám poskytne dočasnou kontrolu a pocit ulehčení, avšak dříve nebo později vás omotá pavučinou vlastního pekla. Bude vám ze sebe špatně, postupně se vás zmocní nuda a stesk a život přijde o své bývalé barvy. Staré zábavy ztratí veškerý dřívější půvab a lesk. Život se promění v šedivé nechutné peklo.
A bez ohledu na veškeré úsilí a snahu před ním utéct peklo, o kterém zatím ještě nevíte, ještě ho neumíte rozpoznat, peklo, které je pro vás zatím neviditelné, už zcela proniká veškerým vaším bytím. Je tu vždycky. Teprve až ho zpozorujete, až ho uvidíte, ocitnete se jednou znovu před stejnou volbou, před kterou jste už nejednou stáli. A možnosti budou stále jenom dvě.
Jsi zde, abys vlastní tmu učinil světlem
Mantry k očistě od negativity
