Počet vtělení hvězdných duší na Zemi se pohybuje mezi čtyřmi a desíti. Inkarnace v trojrozměrném světě je pro mimozemšťany pracovní návštěvou, služební cestou. Každá z duší delegovaných svou hvězdnou civilizací přichází na Zemi s určitými úkoly. Nejsou k našemu světu vnitřně připoutány, vždycky někde uvnitř vědí, že tohle není jejich svět. Jejich srdce uchovává vzpomínku na dokonalou a harmonickou existenci ve hvězdném domově. Proto až přijde čas, opustí velmi snadno pozemské tělo a vrátí se Domů.
Než se však vrátí, musejí splnil Úkoly, které má každá svoje. Za jeden život nedokáže duše vyplnit všechny úkoly, které jí byly stanoveny Tvůrcem, potřebuje se tedy několikrát přerodit. Nejtrýznivější ztělesnění je pro ni to první a pak poslední. Při první inkarnaci se jemná nezemská duše přizpůsobuje podmínkám materiálního světa, zvyká si a získává pozemské zkušenosti. Navléci si hrubý obal na jemný , světlem zářící oděv, každý nezvládne. S tím mohou souhlasit jen velmi silní a velmi obětaví duchovní pracovníci.
Od prvního vtělení v pozemském světě si hvězdná duše vypracovává trojrozměrnou karmu. Přichází se svou osobní historií, s hvězdnou genealogií, která se v pozemském prostředí musí nevyhnutelně projevit. Kosmická dědičnost příchozího je zapsána jako hologram v plazmových chromozomech, které se vestaví do pozemské DNK a projevují se pak jako neobvyklé schopnosti nebo originální způsob myšlení. Pohovořme si o pozemské karmě a o posledním vtělení hvězdné duše.
Pozemská realita je krutá, chyby se neodpouštějí, život probíhá jako na ostří nože. Jediná chyba hvězdné duše vytváří základ pro celou sérii následujících inkarnací, protože ne vždy se duši podaří napravit svou chybu v průběhu jediného vtělení. V minulosti jsme dělali chyby mnozí, proto jsme dosud zde – a trýznivě se vyprošťujeme z pout, která jsme si stvořili sami svými špatnými skutky.
Tělesná matérie je záludná, vytváří iluze a svádí čisté duše s cesty, postrkuje je směrem k žalu a temnotě. Naši hvězdní bratři se často nechali polapit tělesnými požitky, zakládali rodiny, přiváděli na svět děti, a svou duši tak stále pevněji připoutávali k pozemské realitě. Nořili se do hloubi všedního života a pokoušeli se žít podle zvyklostí Pozemšťanů, přičemž ztráceli vzpomínky na svoji kosmickou podstatu. To vše zkalilo jejich vědomí natolik, že pokud by chtěli v budoucnu uvolnit karmická pouta s těmi, kdo se stali příčinou úpadku jejich duše, museli by projít několika ztělesněními.
Vezměme jako příklad příběh Elisabeth Haichové, který vypravuje ve své knize „Zasvěcení“. Ztělesněna ve starém Egyptě, dosáhla vysokého duchovního svěcení, které navíc získala urychlenou cestou. Haichová neodhaluje tajnosti svého svěcení, ty patří k tajným vědomostem, dostupným pouze vyvolencům. Jsem si jista, že při zasvěcení se jí otevřela její vlastní hvězdná paměť a zjevil se jí pravý domov – kosmický svět.
Učitel ji poučoval, že se musí zdržet všech tělesných potěšení. Duše této ženy však neodolala pokušení vášně. Kvůli objetí pozemského muže byla její duše po tři tisíce let připoutána k jejímu zemřelému tělu a teprve potom získala možnost nového vtělení a obnovení cesty, kterou procházela v zasvěcení. Její následující pozemský život byl plný těžkých zkoušek: nemoci, válka a jiná neštěstí. To vše bylo důsledkem jediné osudové chyby. Kdyby jí nebylo, mohla se její duše vrátit do duchovních světů už před mnoha tisíci lety.
Nejrozšířenějšími chybami mimozemských duší ztělesněných v pozemských tělech jsou tělesné styky vyvolané nízkou vášní a předčasné odhalení nebezpečných znalostí nepřipravenému lidstvu.
Živočišná vášeň zavlekla mnohé duše do hrubé matérie a vytvořila karmu, kterou musely vylepšovat v průběhu mnoha ztělesnění. Sfinga byla stvořena právě proto, aby ti, kdo přišli z hvězd, vždycky pamatovali na svoji skutečnou přirozenost a nezbytnost ovládat svou živočišnou složku -tělesné instinkty. Horní část Sfingy je lidská, spodní zvířecí. Je třeba rozvíjet střízlivou mysl, sílu vůle a směřování k božskému, aby znovu neupadly do bahna materiálna. Proto u mnoha hvězdných duší v jejich posledním ztělesnění velice ostře vyvstávají problémy sexuálního partnerství a rozpadu rodiny. Kořeny tohoto jevu je třeba hledat v minulých ztělesněních.
Druhá ze dvou hlavních chyb, předčasné odhalení znalostí, vytváří karmu spojenou s realizací v profesionální oblasti. Bolestivě se tu projevují problémy vztahující se k práci, kariéře, volbě povolání, trýznivému hledání sebe sama v tomto světě. Pokud u sebe něco takového shledáváte, znamená to, že se projevují důsledky porušení zákona informační rovnováhy, kterého jste se dopustili v minulém ztělesnění. Říkám tomu „Prométheova karma“. Mimochodem, k některým jaterním onemocněním dochází právě na tomto základě. To už mi ukázala přímo praxe.
Poslední vtělení je poryvem mimozemské duše směřujícím zpět do Kosmu. Je to šance vylepšit veškerou pozemskou karmu v průběhu jediného života, což je velice, velice těžké. Uvedu ještě jeden příklad, tentokrát ze životopisu spisovatele Lobsanga Rampy. V jedné ze svých knih popisuje své trýznivé ztělesnění a to, co předcházelo jeho volbě. Astrologové mu jako chlapci předpověděli několik možností vývoje jeho osudu, které záležely jen na jeho vlastní volbě. Chlapec si vybral nejtěžší cestu, neboť byl spojen s posláním pomoci lidstvu. Kvůli své volbě musel prožít mnoho utrpení, nemocí, japonské válečné zajetí, ztrátu fyzické schránky a vtělení do těla občana jiné země. Díky tomu svět poznal knihy tibetského lámy a jeho příhody v éterických světech.
Rampa ve svých knihách píše o tom, že pokud má člověk těžký osud, znamená to poslední vtělení na Zemi, neboť v jediném životě se soustředí všechny dluhy a náročné karmické situace střídají jedna druhou. Jinak by svůj dluh nesplatil, své povinnosti nesplnil a v koloběhu Samsáry by se pohyboval po další, neurčitou dobu. Mnozí duchovní vyslanci si volí právě tento způsob rozloučení s karmou, protože další příležitosti by se jim mohlo dostat až po mnoha tisíci letech.
Pokud vám váš osud připadá příliš těžký, nechť myšlenka na poslední vtělení osuší vaše slzy a ukonejší váš smutek. V posledním vtělení hvězdné duše trpí silným steskem po rodných světech, při pohledu na hvězdnou oblohu pláčou, trápí se samotou a odloučením od jim blízkých hvězdných duší. Jestliže tohle prožíváte, je vaše duše živá a paměť se záhy probudí. Buďte za toto své trápení vděčni, neboť vede k duchovnímu probuzení.
Nakonec se všichni navrátíme Domů, takové je přání Tvůrce z duchovních světů hlubokého Vesmíru. Abychom byli domovu blíže, musíme k němu směřovat. Všichni vědí, že pod ležící kámen voda nepoteče. Čím silnější je naše duchovní usilování, tím dříve v našem životě dojde k žádoucím změnám: setkání se ztělesněnými vesmírnými bratry, probuzení paměti a uvědomění si své božské přirozenosti, svého předurčení.
Mnozí z nás o své obrovské síle, schopné změnit svět, ani nevědí. Síla dosud spí, ale nastává čas probuzení. Nemusíme sami sebe ponižovat malomyslností a výčitkami svědomí. Přijměme vše jak to je a nechme odejít vše, co nám zneklidňuje duši. Minulé chyby jsou zkušeností, kterou jsme mohli poznat pouze na Zemi. Poděkujme tomuto světu za zkušenosti a spoustu zážitků a pokračujme ve své hvězdné pouti od planety k planetě, od hvězdy ke hvězdě. Naše rodné světy už na nás čekají a otevírají nám náruč!
Chcete dosáhnout toho, co si přejete? Zkuste tato klíčová slova!
Zaslechni moje přání, vesmíre!
